V prvé řadě jsem tenhle blog založila jako svůj soukromě veřejný deník. Nemám tu své pravé jméno a to mi dovoluje psát sem opravdu cokoliv. Tedy ano, "cokoliv"...U téhle malé tradice bych ráda zůstala a tak píšu další můj výlev právě sem a právě Tobě, milý návštěvníku, ať jsi kdo jsi. Docela vzrušující pomyšlení... 

Poslední dobou zde moc pozitivních článků nevyrostlo.

 ...že když něco končí, něco začíná. Hm, vážně? 

Já nevím, třeba ano...třeba něco začne, někdy. Mám problém vyrovnat se s minulostí nebo je to normální, že všechny moje bývalé lásky s někým chodí, jsou hrozně šťastní a vše, na čem jsem stavěla své zamilované sebevědomí ty holky trumfnou stejnými skutky a ještě 3x lepšími?...
Všechny mé vzpomínky jako by se znovu zhmotnili, akorát beze mě. A s větším třpytem a jiskrou v očích. Wow. 

A přitom to skončilo.
Když něco končí, něco začíná. 
Nechme se překvapit... 

Když v létě prší, nedá se moc věcí dělat. Zkouknete všechny filmy, odložíte na později všechny knihy, sníte veškeré zásoby ve spižírně. A pak vás napadne, že jste už dlouho nic nenapsali. Jednorázová povídka...je tu.  

Škrtla jsem zapalovačem a oranžová jistota mě osvítila. Jistota, která je prokletím. Ne však o moc větším než je on. Kouká na mě a myslí si, že se na něj nedívám, ale

...

Tak. Je to tu. Já to věděla.
Včera jsem si psala zrovna s Lady Alisell o lásce, vzazích a tak. A hádejte, co se pár hodin na to stalo...Ó ano, můj první kluk si našel holku. Tadá. 
Pro takovou dodatkovou poznámku pod čarou: všichni

Nechtěla jsem o tom psát. Nikdy. Nikam.
Ale pak jsem si řekla, že na tento blog stejně až tak moc lidí nechodí a pokud ano, myslím, že mě neznají. 

Rozhodla jsem se tedy sepsat něco, co se dotkne velké části populace, tedy alespoň doufám, že dotkne. 
A taky co je jen a jen pravda.....a o to horší to je.

Tuhle povídku nemusíte chápat. Nebo jí pochopíte od shorda dolů, ale po svém, to už je na vás. Nech sa páči.  

 Koukli jste se ven? 
Ta bílá koule na obloze je magičtější než magická...

Dlouho jsem vás nezahltila nudnýma zprávama o mém životě. Což to nahradit? :) 
Ani vlastně nevím, čím bych začala. Možná by se hodilo "Milý deníčku," ale to by mohlo pár čtenářů odradit takže začnu zkrátka přímo.
Ve škole toho je teď...moc. Ani ne tak moc, ve smyslu moc,

Tak jsem řekla dost a rozhodla jsem se vyřadit věci, které prostě nosit nebudu! A tady jsou...
Btw: Jelikož jsem za delší dobu dost zhubla, některé jsem ještě ani neunosila a jsou mi velký...přitom pěkný! (a značkový, což je na tom asi to nesmutnější, když si vezmu kolik jsem za to vyhodila.....) No nic.
Napadlo mě, že kdyby jste některá měla zájem...no, některý kousky jsou vážně fajn a vy by jste mi prostě jen napsaly e-mail a dohodly bychom se na poslání. :)

Tákže co tu máme...

1) JEANS značky Diesel.

 Nejradši bych to zařvala do celého světa. Nejradši bych otevřela okno a do mikrofonu odříkávala písmenka po písmenkách! A co?
SVĚTE VZBUĎ SE!

Připadá mi to jako v nějakém kolotoči. Pořád se točíme v bludným a zamlženým víru nadějí, že existuje ideál krásy až se mi z toho točí hlava. Nejhorší na tom je, že se tomu idálu chceme vyrovnat. Každé ráno, každé poledne,

 Dnešek se linul po rodinné struně. Jeli jsme autobusem po okolí kraje, kterej já prostě zbožňuju. O kráse českých luků a hájů vám snad ale psát nemusím. Největší dobrodružství totiž přišlo v autobuse.