Dialog

Když v létě prší, nedá se moc věcí dělat. Zkouknete všechny filmy, odložíte na později všechny knihy, sníte veškeré zásoby ve spižírně. A pak vás napadne, že jste už dlouho nic nenapsali. Jednorázová povídka...je tu.  

Škrtla jsem zapalovačem a oranžová jistota mě osvítila. Jistota, která je prokletím. Ne však o moc větším než je on. Kouká na mě a myslí si, že se na něj nedívám, ale já ho vidím. Vlastně ho znám lépe, než on zná sám sebe. Sedíme. Je mi zima, ale hlavně se nerozklepat, to by poznal. Není totiž zas tak hloupý, i když se tváří, jak spadlej z višně. Ani ty už nemám ráda, jen když kvetou, ale to jsem neviděla, protože jsem seděla pořád doma. Celý jaro a bylo to k ničemu, určitě, já to vím. Už by mi dávno napsali, kdyby to k něčemu bylo. Jsem špatná. Špatná, hloupá a nyní bez budoucnosti. Pořád se dívá a já se snažím o kroužek z kouře. Nenávidí kouř. Děsí se ho, ale dělá, že ne. Odvrátil zrak, to asi aby se nadechl čistého, ale hlavu už nevrátil a teď čumí na ten panelák vpravo. Všechno to bylo zbytečné. Všechno je to pomíjivé, nestabilní, nejisté. Týdny v knihách a bude ze mě vedoucí oddělení uzenin. Ale jen pokud občas svolím vedoucímu prodeje, jinak budu u váhy a moje životní krédo bude jedenáct místo deseti deka uheráku. Nesnáším salámy a neumím to s přístroji. Narvou mě nejspíš zametat kachlíky u ovoce a zeleniny. Pokud vůbec budou mít volný flek. Bude léto. Moje poslední léto. Jo, je to jistý, na školu nepudu. Ne, co bych tam dělala, já. Je mi absolutně do breku. Cigareta hoří, zapomněla jsem na ni, sklepu ji a popotáhnu. Otočil se, třeba něco řekne, ale ne, mlčí, vzdychne a opře se o lavičku. Chodíme spolu pořád nebo to ukončil? Ukončil a nedal vědět, to by byl fór, ale v jeho případě možnost. S ním je to taky tak marné, jako s budoucností. Mohl by být má budoucnost, ale kdybych chtěla. Už mě nudí. Pořád se dívá na ten panelák a nic neřekne. On netuší, jaký to je, je v druháku. Pan magistr. Jeho vzali, jen když pár věcí otipoval a pár se našprtal a já jsem hloupější, než jsem si myslela, protože jestli jsem si myslela, že to bude spravedlivý, tak jsem myslela špatně. Káča hloupá. Zahodím tuhle cigaretu a zapílím si novou...Vlastně ne. Měl by řeči. Zase. Měla bys študovat, přijď tam, sežeň si to. Všichni jsou chytrý jak Borhyová, ale nikdo mi neporadí, co TEĎ. K sakru, co teď? Hlavně dát vedoucímu prodeje a všechno bude v suchu. Co si to namlouvám. Skončim na pracáku a on se taky ožení někam do nejdál. Někam pryč. Ode mě. Všichni mě opustí, až to praskne. Všichni. A on první, možná ještě teď. Dávno už mě nemiluje. 

Měl bych asi něco říct. Třeba to nedala a chce si o tom promluvit...Nebo jí mám dát nějak neverbálně vědět, že ji miluju? Sakra jak já jí miluju. Jestli ona ví. Jestli ona čte myšlenky. Ale i kdyby chtěla, asi by to nedělala, má teď v hlavě něco jinýho. Já taky nevěděl, jestli mě vzali. Nikdo to neví. Taková zoufalost, bezmoc...Hulí tu jednu za druhou, asi je nervózní. Bodeď by nebyla, otec jí už domlouvá džob v nějakym marketu.

To bych fakt nechtěl, sakra, ale jak jí pomoct? Mám něco říct? Mám jí dát nějak vědět? Tak promluv! Chytit ji za ruku...nebo...prostě dát vědět, že tu jsem s ní. S ní, spolu. Co když mě opustí? Spolu. Sami. Ne, to nechci! Ach jo, ach jo, podívej se na mě, nechci tě ztratit, víš to? Co když ona mě ano? Chce mě ? Stojí o mě? A o čem přemýšlí? Cigareta jí propálí ruku a já se o ní budu starat. To by mě potřebovala, to by bylo fajn, ale to ona nedovolí, to ne. Jak se tváří. Provedl jsem něco? Je naštvaná! Ale proč? Protože na ní zírám? Už toho nechám, ať promluví ona, já nic neudělal. Vlastně ona to kazí a jestli to chce ukončit, ať to dělá, mně je to jedno! Třeba se dozvěděla o mě a Ladě, ale to byla nehoda, byli jsme opilí a jen jsme se líbali. Ale Lada by to nikdy neřekla, leda by nás někdo viděl. Leda by nás viděla ona, s Ladou, nás dva...To už by ale ječela a nekouřila to svinstvo. Chce se mi z toho rozkašlat, ale to by jí ještě víc rozčílilo a jestli ví o Ladě....Neví nic a vědět nebude, já jí to teda neřeknu. Ale ztratit ji nechci...jen to ne. 

Přišel vám 1 nový e-mail. Ozvalo se upozornění na mobilu. Určitě se teď bude ptát kdo mi píše, než se to načte, už bude vyzvídat. Trvá to dlouho...ale on se neptá, zvláštní. Ale kouká na mě, upřeně, zvědavě, jako štěně. Věrný pes. Nevím ani kdo mi píše, leda by to byli ONI...Aha, je to matka, ale....to není možné...

Někdo jí píše? Hlavně se neptat kdo, ne, to neudělám, bude řvát, že jsem jak stíhačka. Třeba je to nějaká z těch jejích kamarádek. A vůbec je nemám rád...Za chvíli bych měl vypadnout na fotbal a ona jen mlčí... 

Zlatíčko, jsi přijatá, přišlo to poštou, tak jsem byla nedočkavá, nezlob se. Jsme na tebe s tatínkem moc hrdí!
Ach ne! To je úžasný! Moje budoucnost, všecko, on, tady tohle a všechno! Jsem tak šťastná, nic není marné. Všechno na světě má svůj smysl. Všecko. Všecko je dobrý a má smysl a je to prima! Miluju ho, hrozně moc! A všechno mu to řeknu, protože je jedinečný, jako tahle chvíle, jako tohle všechno.