Dnešek se linul po rodinné struně. Jeli jsme autobusem po okolí kraje, kterej já prostě zbožňuju. O kráse českých luků a hájů vám snad ale psát nemusím. Největší dobrodružství totiž přišlo v autobuse.
Nejprve šla moje sestřenka, potom bratranec, babička, děda a já. Ti dva špunti si sedli někam dozadu, babička k nim, děda někam mimo a na mě zbylo sedadlo vedle nějakýho frajírka, kterýmu já se svým studem těžko pohlídnu na triko natož do očí. No nic, sedla jsem si a bavila se s dědou, který byl nejblíž. S dědou je ale pokec vážně jak se slepicema, takže jsem zachvilku nabírala na brunátnosti a děda s poklidem tvrdil tu svou...a najednou se do toho vložil ten týpek-Musel nás celou tu dobu poslouchat a když pochopil rodinnou diskuzi, vložil se bez ostychu do toho.
Uznal, že mám pravdu a přihodil pár zajímavostí o místě, kam jsme měli namířeno...Přitom děda ztratil přehled o tom, že jsem se dávno otočila a povídali jsme si mezi čtyřma očima a vesele študoval jízdní řády. Sranda.
Ta cesta trvala zhruba tři čtvrtě hodiny a celou tu dobu jsme si povídali. Byl to zrhuba o dva roky starší místní kluk a tak mi při každý příležitosti vykládal různé zajímavosti z okolí, které jsme autbusem míjeli. Nefascinovalo mě vůbec, že támhle jsou nějaký solární panely a kolik to stálo a jaký s výstavbou byly komplikace (i když teda eh ehm ekologii beru, to jo)...Nejvíc mě na tom zaráželo to, že má chuť to říkat cizí holce. Třeba byl ukecanej, třeba se nudil...třeba jsem se mu líbila.
Červenání šlo ale nějak stranou, protože jsem se musela plně soustředit na to, co říká a pokud možno rozumně mu odpovídat. Kdyby jste se zeptali kam jsem zahodila stud tak ani sama nevím.
Měl totiž hnědý oči, krásný.
Mluvil s menšíma obtížema co se týče logopedie, ale takhle roztomilej problém měl naposled můj bejvalej, takže si dokážete představit, co ta hromadná doprava dělala s mým krevním oběhem.
No, jak se říká, byla to jízda.
Pozval mě na místo svojí brigády-dětskej zábavní park. (Doufám, že myslel pro sestřenku s bratránkem a ne pro mě....) Časově jsme to ale vůbec nestíhali, takže ze mě vypadlo jen "tak snad se uvidíme": Úsměv, otevření dveří a čau.