Nejradši bych to zařvala do celého světa. Nejradši bych otevřela okno a do mikrofonu odříkávala písmenka po písmenkách! A co?
SVĚTE VZBUĎ SE!
Připadá mi to jako v nějakém kolotoči. Pořád se točíme v bludným a zamlženým víru nadějí, že existuje ideál krásy až se mi z toho točí hlava. Nejhorší na tom je, že se tomu idálu chceme vyrovnat. Každé ráno, každé poledne, každý večer. Všichni.
Nehrajte to na mě, řeči o tom, že jste sami sebou možná platí na povrchu, ale v duši jsme stále nespokojení, stále hledáme chyby, stále porovnáváme...
Poslední dobou mě okolnosti nutí k tomu samému. Porovnávám, koukám, nejsem spokojená....A jaké to jsou okolnosti? Jak prosté...Nepřibrala si? Nezhubla si? Nezblázníš se ze všech těch otázek a pohledů?! (Ne, na to se nikdo nezeptal, zatím...)
Četla jsem si pár článků na tyto témata. Různé holky se snaží bojovat se svojí nadváhou, často úspěšně. Ty další holky mají váhu normální, skoro nízkou a hubnou dál. Ano, narazila jsem na blogy anorektiček a možná proto mám teď takovou náladu, že jsem rozhořčená do běla....
Kde se vzal ten kult krásy? Věstonická venuše? Twiggi? Prosím?!
Která puberťačka je spokojená s pohledem do zrdcadla? Devět z deseti pohledů je nespokojených. Ten desátý přichází po návštěvě kadeřnictví, obchodu nebo koupelny. To je celkem normální, ale...máme to zapotřebí?
Naštěstí můžu s klidem říct, že znám pár jedinců, co jsou prostě spokojení sami se sebou (a to nemají třeba zas tak ideální váhu). Jak to poznám? Budete se divit, ale je to cítit na míle daleko...
Nejhorší na tom je, že znám děti ve věku okolo devíti let, co se nemají rády ve smyslu vzhledu. Proč?
Proč se nemůžeme mít rádi takoví, jací jsme. Bez hubnutí, přibírání, zkrášlování, porovnávání, obav z toho, že budeme "moc odvážní"..?
Třeba je to tou "uspěchanou dobou"....a nebo se z nás stává nový biologický druh.
Akorát mu nemůžu přijít na jméno.
