Wouaf | Pro Tebe (jednorázová)

Tuhle povídku nemusíte chápat. Nebo jí pochopíte od shorda dolů, ale po svém, to už je na vás. Nech sa páči.  

Rozhlíželi se po svítícím městě.

Seděla rozkročená na výstupku plechové střechy soukromého objektu a on přímo za ní. Mlčeli a hleděli před sebe.
Nehledali nejspíš nic konkrétního, jen poslouchali motory projíždějících aut někde v dálce a promítali si světla pouličních lamp..
Vanul ledový jižní vítr...jih...Od tud ona pocházela a zítra se tam má vrátit, ale o tom nepadlo více slov.
Teď přece je zde. S ním...

Odkašlal si a pak se uchechtl, ona se zvědavě otočila a on začal vyprávět..."Minulej tejden jsem šel s klukama na staďák...." zase se zasmál a pak pokračoval. Vyprávěl celkem několik minut, ale ani na sekundu jí to nepřestalo bavit. Nebylo to sice nijak extra vitpné, ale už jen to, jak se u toho kroutil pokaždé, když už se nemohl vydržet nesmát...a ona se usmívala též a měla k tomu pádný důvod...
Teď přece je zde. S ním...  

Vítr pak vše zase utlumil a on přivřel oči a políbil ji. Jako už tolikrát...

Tentorkát se ale odvrátil rychle a s ním se odtáhl i jeho hlas a blízkost. Najednou měla pocit, jako by se vzdálil mnohem dál než o pár centimetrů. 
Bylo ticho. Po nějaké době se zachvěla zimou a on se zase pousmál a popíchl ji.."zima, co?". Umučeně přikývla.
"Půjdem?" zeptal se. Vlastně to skoro oznámil, protože už se zvedal a ona ho jen následovala.
Slezli ze střechy a plížili se spolu zahradou. Přelezl díru v plotě a ona za ním. Pak už byl mezi nimi jen vzduch a měsíční svit. 
Šli álejí vedle sebe a ruce jim volně viseli podél těl. 
Blížili se k městu a se světlem se blížil i čas rozloučení...
Zeptal se, jestli jí nebude vadit, že už půjde domů a  nepůjde s ní. Nebude...
Objali se. 
Dlouze a pevně... 
Loučí se? 
Lituje? 
Proč?
Rozhodla se o tom nepřemýšlet, ne teď.Teď přece je zde. S ním...