Wouaf | Wouaf!

Slza padla na římsu okenního rámu. Prázdno a klid. Bylo krátce po páté hodině ranní, zlaté slunce již vycházelo a  on jen tak seděl opřený o opěradlo židle a nohy měl na topení. Věděl, že vše je ztracené. Seděl jen tak opřený o opěradlo židlo a bylo pět minut po páté.

Čas plynul jako vítr venku. Byl jako vánek, protože ten se také nedá zastavit, třebaže ho ani nepoznáš. A přesto je

 ...že když něco končí, něco začíná. Hm, vážně? 

Já nevím, třeba ano...třeba něco začne, někdy. Mám problém vyrovnat se s minulostí nebo je to normální, že všechny moje bývalé lásky s někým chodí, jsou hrozně šťastní a vše, na čem jsem stavěla své zamilované sebevědomí ty holky trumfnou stejnými skutky a ještě 3x lepšími?...
Všechny mé vzpomínky jako by se znovu zhmotnili, akorát beze mě. A s větším třpytem a jiskrou v očích. Wow. 

A přitom to skončilo.
Když něco končí, něco začíná. 
Nechme se překvapit... 

Tuhle povídku nemusíte chápat. Nebo jí pochopíte od shorda dolů, ale po svém, to už je na vás. Nech sa páči.  

Je pozdě a tak balancuji nad spánkem a sněním...
Zkrátka ideální doba pro napsání další básničky. 
A tady je... 
(Nechápu, co tu ještě o půl jedný dělám,
asi by mi v tyhle noční hodiny měli zakázat přístup sem...Ale to nikdo neudělal *zlověstně se směje*)

Uvidíme se zase,
až tahle růže uvadne.
Až uvadne? Kdy to bude?
Nevím, ale poznáme to.
Je mi jí líto. Nechci aby uvadala, je fakt krásná...
Chtěla bys raději umělou?
Nikdy chtít nebudu. 
Díky.