Chvilka snění při úterý

Slza padla na římsu okenního rámu. Prázdno a klid. Bylo krátce po páté hodině ranní, zlaté slunce již vycházelo a  on jen tak seděl opřený o opěradlo židle a nohy měl na topení. Věděl, že vše je ztracené. Seděl jen tak opřený o opěradlo židlo a bylo pět minut po páté.

Čas plynul jako vítr venku. Byl jako vánek, protože ten se také nedá zastavit, třebaže ho ani nepoznáš. A přesto je stále svěží, byť je stár.

Slza padla na římsu rámu, který byl natřen Balakrylem z výprodeje. Oči uplakané spozorovaly na kraji rámu kapky zaschlého nátěru. Slunce vycházelo vstříc a vše je ztracené.

Na okenní římse bylo několik slz. Je půl šesté a čas plyne jako vítr tam venku v té divočině plné cizích a přece také lidí, co někam jdou a i když stojí, tak jdou, protože čas plyne čile, byť je stár jako země sama.

Prázdno a klid, teď již nejde nic dělat. Celou noc tím trávil, ale teď už jen tak seděl opřen o židli. Venku svěží vánek a čas jakoby se zastavil a pak zase šel. A lidé kráčí a hodiny jdou.

Kapky zaschlé barvy jsou ozařovány sluncem a slzy zasychají vedle nich jako by tam nikdy nebyly. 

Hlava opřená o opěradlo židle, oči uplakané pozorují slunce a vítr jak si spolu pohrávají na vlnách ubíhajícího času v šest ráno a prázdno a klid ho ukonejší ke spánku.

Dneska ráno dělá zkoušku z matematických důkazů a geometrických posloupností.

Vlastně ne. Usnul opřený o opěradlo židle v šest hodin a pět minut. Zdálo se mu o slunci, větru, času a té blondýnce z minulého úterý.

A život jde dál i když stojí.