Slza padla na římsu okenního rámu. Prázdno a klid. Bylo krátce po páté hodině ranní, zlaté slunce již vycházelo a  on jen tak seděl opřený o opěradlo židle a nohy měl na topení. Věděl, že vše je ztracené. Seděl jen tak opřený o opěradlo židlo a bylo pět minut po páté.

Čas plynul jako vítr venku. Byl jako vánek, protože ten se také nedá zastavit, třebaže ho ani nepoznáš. A přesto je

Samotné se mi to nelíbí, ale vzhledem k tomu, že jsem již dlouho nic nenapsala, za což se omlouvám, alespoň něco. :) 

Obdivuje krásu borovic,
obrovskou až ho to leká
a z jejich zelených jehlic,
déšť plynule stéká.

Mlha zakryje kopce,
kůry nasají vodu,
křoviny zakryjí lovce,
pěšiny pak zavedou ho domů. 

Začíná se stmívat,
neutichá

 ...že když něco končí, něco začíná. Hm, vážně? 

Já nevím, třeba ano...třeba něco začne, někdy. Mám problém vyrovnat se s minulostí nebo je to normální, že všechny moje bývalé lásky s někým chodí, jsou hrozně šťastní a vše, na čem jsem stavěla své zamilované sebevědomí ty holky trumfnou stejnými skutky a ještě 3x lepšími?...
Všechny mé vzpomínky jako by se znovu zhmotnili, akorát beze mě. A s větším třpytem a jiskrou v očích. Wow. 

A přitom to skončilo.
Když něco končí, něco začíná. 
Nechme se překvapit... 

Nechtěla jsem o tom psát. Nikdy. Nikam.
Ale pak jsem si řekla, že na tento blog stejně až tak moc lidí nechodí a pokud ano, myslím, že mě neznají. 

Rozhodla jsem se tedy sepsat něco, co se dotkne velké části populace, tedy alespoň doufám, že dotkne. 
A taky co je jen a jen pravda.....a o to horší to je.

Tuhle povídku nemusíte chápat. Nebo jí pochopíte od shorda dolů, ale po svém, to už je na vás. Nech sa páči.  

 Každý má v hlavě nějaký ideál a kdo tvrdí, že ne, ten lže a nebo si to zkrátka nepřipouští.

Je pozdě a tak balancuji nad spánkem a sněním...
Zkrátka ideální doba pro napsání další básničky. 
A tady je... 
(Nechápu, co tu ještě o půl jedný dělám,
asi by mi v tyhle noční hodiny měli zakázat přístup sem...Ale to nikdo neudělal *zlověstně se směje*)

 Často, když se procházím ulicí našeho města, ohlížím se na ostatní. 
Ne proto, že bych měla pocit, že jsou zmutovaní mimozemšťané a chtějí mi rozmixovat mozek...ani proto, že bych chtěla zbalit každýho kluka co projde okolo. Ale protože se porovnávám. Sleduji ráda co mají na sobe a hodnotím to ve své stupnici. 
Asi je to tím, že jsem holka v řekněme celkem zmateným věku.
Ale

Uvidíme se zase,
až tahle růže uvadne.
Až uvadne? Kdy to bude?
Nevím, ale poznáme to.
Je mi jí líto. Nechci aby uvadala, je fakt krásná...
Chtěla bys raději umělou?
Nikdy chtít nebudu. 
Díky. 
 

Dnes jsme ve škole trochu rýmovali a Lady mi řekla, ať tu básničku tady uveřejním, jako ona uveřejní tu svou.
Ovšem ta moje byla psána ve spěchu a pyšná na ní teda nejsem vůbec...
Na druhou stranu jsem sem už dlouhou dobu žádnou novou básničku nepřidala,
takže jsem se to rozhodla vynahradit.
A tady je náhrada...

Člověk