Wouaf | Já a anorexie

Nechtěla jsem o tom psát. Nikdy. Nikam.
Ale pak jsem si řekla, že na tento blog stejně až tak moc lidí nechodí a pokud ano, myslím, že mě neznají. 

Rozhodla jsem se tedy sepsat něco, co se dotkne velké části populace, tedy alespoň doufám, že dotkne. 
A taky co je jen a jen pravda.....a o to horší to je.

Beztíže. Bez starostí. S pocuchanými vlasy, partou fajn a trochu trhlých přátel jsem si chodila po světě šťastná. Docházela jsem pravidelně a pevně každé dva roky k zubaři, i to bylo hodně a vždycky s chřipkou k doktorce. Takhle vypadal celý můj dosavadní život, tehdy celých patnáct let....a s tímto věkem přišla občanka, pár zklamání, povinnosti zákonné ale taky běžná patnáctiletá prohlídka.
Světla zhasnou, opona se otevře a začne hrát mystický černoch v obleku na bílý klavír. Je to kontrast. Prozření. ... Příběh totiž začíná. 

Na patnáctileté prohlídce mi ta paní s bílým pláštěm řekla, že jsem tlustá. Do očí, bez servítek, prostě oznámení arogantním tónem, které mladé holce překope od základů pohled na samu sebe. Když jsme se s mámou zeptaly, co s tím, očekávající nějaké doporučení na odborníka či babskou radu, řekla se sarkastickým úsměvem: "Nežer." 
Dnes mi při té vzpomínce trochu vstávají vlasy hrůzou. Jak tohle někdo s diplomem a po létech těžkého studia může poradit holce v patnácti letech, kdy blbost přímo kvete? Je snad chodící fabrikou na anorexii? Mám sto chutí napsat anonym té ženě, ale ne....Mačkám papír vzteky, ukápne slza, odhazuji to, jdeme dál, protože tohle je jen začátek.

Protože nejsem typ člověka, co by se nechal spláchnout debilními radami až na samotné lidské dno a taky musí dokázat, že je lepší, než co říkají. Rozhodla jsem se jednat, ale s rozumem. 
Ještě předtím než jsem se k tomu odhodlala, jsem se zeptala i v rodině a v okolí, co si o tom myslí. Všichni najednou souhlasili s doktorkou, táhli s ní za jeden provaz, ač do té doby mlčeli. V té době se mi to jevilo jako obrovská zrada. S otevřenou pusou jsem to sledovala a prozřela.
Ale proč nic neřekli dříve, když jsem se jim nelíbila?
Ty slova od lidí, co jsem měla ráda, padaly jako nože. 
Jako pěsti, jako rány mečem zarývajícím se hlouběji a hlouběji.

Začala jsem vidět realitu. 

Měla jsem  zhruba šest až sedm kilo nadváhy. 
V papírech napsáno mírná obezita.
V hlavě totální binec, bezmoc. Nejhorší ze všeho ale byla ta obrovská sebenenávist proudící mou hlavou i srdcem. Nesnášela jsem se.
Během jednoho dne jsem se změnila a od té doby nesnesla pohled na sebe. Veškeré moje sebevědomí bylo v troskách a to mě ještě čekalo něco jako šikana.

Jídlo jsem ale milovala, jako každý člověk, a vzdávat jsem se ho nechtěla. Rozhodla jsem se tedy hubnout, ale zdravě. Našla jsem si knihy, webové stránky, různá doporučení. Na onadnes.cz jsem přelouskala celou rubriku dieta, to samé na jiných dámských serverech, které hýřily rádoby odborníky a jejich "zdravými" radami... Začala jsem hubnout s tím, že nepřekročím úbytek dvě kila za měsíc, protože vím, že by to bylo příliš nezdravé a jojo-efekt by se dostavil jakbysmet. Pomalu, ale jistě, bylo mé heslo.
Nikdo tomu ale nevěřil ("Pomalu? To víš, že jo.") a to mě hnalo dál. 

Šlo to dobře, měsíc na tu kontrolu jsem měla dole kilo a půl a pokračovala jsem. Poučovala jsem se z chyb, které jsem měla zažité, začala běhat, vyřadila veškeré sladké a tučné, ale jinak se neomezovala.
V restauracích jsem se nenajedla ze strachu, že bych si to, co jsem již dokázala, pokazila. Doma odlehčená normální jídla. Knedlíky a omáčky mi nesměly pod nos, ale jinak jsem byla gurmán jako dřív.

Šlo to tak  rok. Celý rok striktního hubnutí, držení se. Rok bez čokolády, bez sladkého, se skálo pevně daným pravidelným a vydatným pohybem. Ale s hrdostí nad každým ztraceným dekagramem. Doslova.
Až se mi nechce věřit, jakou mám v sobě vůli a sebezapření, že jsem to všechno poctivě vydržela. Často se tvrdí, že lidé často "hřeší" a uvolní uzdu. U mě se to nikdy nestalo a když, tak přišla taková nálož sportu "za trest", že jsem si to pro příště pořádně rozmyslela.
Chodila jsem běhat, každý týden kolem domu zhruba dvacet minut. Já, takový lenoch a pohodář, který nevystrčil o víkendu paty z domu krom posezení s přáteli. 
Prázdniny se blížily kvapem a mé "oblíbené" servery se začaly hromadit "hubnutím do plavek". A já cítila, že chci být ještě lepší.

Bavilo mě totiž, jak ostatní v mém okolí koukali na to, jak se držím. Obdivovali mě a skládali jednu poklonu za druhou. Moje rodina mě začala chválit, i když stále viděli nedostatky, které dle jejich slov sama ještě dopiluji. A já měla obrovskou touhu pilovat a ukázat všem, co všechno je ve mně, co všechno dokážu.
Hřála mě ta otázka: "Nezhubla jsi náhodou?"...a hnalo mě to dopředu. Jako raketa! Hromadného ničení...

Přišlo léto. Prázdniny jsem trávila u babičky. Dala jsem si předsevzetí, že budu sportovat každý den nebo alespoň obden a jíst vážně zdravě bez výjimky. Že nepolevím, že nepřiberu. Že to bude taková "očista" z už tak přehnaně vyleštěného nablýskaného jídelníčku. Ty zákazy, dvouhodinové i delší sportování a všechna ta pevně dodržovaná pravidla mne držela v jednom velkém svázání. A provaz se utahoval a utahoval a i když jsem se dusila, tahala jsem dál....

Neměla jsem ale váhu, na které bych se změřila, a tak jsem ani nepocítila, že by se něco dělo. Měla jsem pocit, že je vše stejné. Že nevidím žádné rozdíly a naopak jsem hledala mínusy. Oblečení mi bylo taky pořád stejně velké a tak jsem nabyla dojmu, že tohle je ideální váha a optimální množství jídla a pohybu pro "udržení se na váze" a nepřibírání. Chyba. 

Zároveň mne také děsila ta skutečnost, že takhle se musím hýbat a jíst napořád, abych již nepřibírala. O prázdninách to šlo, ale jak to bude ve škole?! Ach ne! Na takové množství pohybu nebudu mít čas. A jak budu řešit jídlo? V hlavě se mi rozrostla obrovská panika při představě, že bych to měla zase postupně všechno nabrat. Míchaly se obrazy doktorky, okolí, sebe ... Byla jsem zoufalá z té situace. Byla jsem zoufalá i zmatená.

Všechno to byl ale omyl.

Přijeli naši a ten zděšený výraz vidím před sebou dodnes. Všechno se začalo řešit, dokonce přivezli váhu a zjistili, že jsem za dva měsíce zhubnula dalších pět kilo a dostala se tím do podváhy. Nebyla to kritická podváha, ale na to, abych si zadělala na solidní zdravotní komplikace, to stačilo. 
Padaly mi vlasy, lámaly se nehty, modřiny jsem měla i ze silnějšího doteku. Nejhorší ale bylo, že jsem ztratila menstruaci a ještě teď se neví, jestli budu vůbec moct mít někdy děti. Nyní beru hormonální léčbu. Tohle jsem fakt nikdy nechtěla...........

Z patnáctileté holky s nadváhou a BMI zhruba 27 jsem se dostala na BMI 17 (přitom hranice je 19-25).
Od momentu s doktorkou jsem měla dole přes pětadvacet kilo.
Otázka "Nezhubla jsi náhodou?" už nebyla tak příjemná a okolí mne tím spíše litovalo a děsilo se mě, než by vzdávali obdiv, ačkoli i s ním jsem se přes všechna překvapení setkala. (O to je to smutnější.)

Co bylo horší než váha, bylo myšlení, které jelo dál svou představu, že znovu nesmím přibrat.
Když mi naši chtěli dát normální jídlo, odmítla jsem s brekem, že to nemůžu!
Sladké bylo nepředstavitelné, natož bílé pečivo, knedlíky, omáčky, tuk nebo i vetší porce kteréhokoli jídla byla vyloučená.
Plátek chleba nebo jablko navíc se počítalo.

Dlouho jsem si to bála přiznat, ale točila jsem se ve víru jménem anorexie. To není možné! Mně se to nemohlo stát, vždyť jen jím zdravě, na tom není nic zlého. Ale vlastně jsem to měla přímo před očima. "Jen zdravě..."

Musíte se vážně HODNĚ moc nadechnout a silně vykročit, pokud chcete tenhle vír opustit. Ale pak jste svobodní a dýcháte volně.
Mně s tím "pomohla" výživová poradkyně, ke které jsem zašla po tom, co jsem rodiče vyděsila až skoro k infarktu. Stačila tři slova: "Zlatíčko, máš anorexii." 
Když to slyšíte od rodičů, kteří se o vás od malička strachují víc než kterákoliv bytost na světě, nevnímáte to tak, jako když vám to řekne cizí žena-odborník. Ta slova bolela podobně jako patnáctileté zklamání v podobě tlusté holčičky. Anorektička byla něco, co bylo ale asi ještě potupnější. Ta nálepka byla jedovatá a patřila mně.

Ne, ještě dnes z toho nejsem úplně venku a to vykračuju z víru od září (ano, je to půl roku). 
Dodnes mám pár zdravotních problémů způsobených podváhou, která ač netrvala déle než tři měsíce, tak zanechala velké následky...

ALE! Přibrala jsem zpátky zhruba sedm kilo (ty čtyři rohlíky k snídani a druhá večeře velká jako oběd byly skutečně zajímavé) a konzultovala váhu s poradkyní, která potvrdila, že se pohybuji plus mínus na váze, která je optimální. BMI mám 20, ne-li nad a doufám v to, že se už nebude hýbat ani nad ani pod. 
Už jím všechno aniž bych se bála a vyčítala si. I když se to zdá jako samozřejmost, není.

Ani nevím, nechápu, proč to sem všechno píšu tak rozsáhle.
Asi jsem se z toho potřebovala konečně vypsat...

Drtí mě průpovídky "Držím dietu", "zase jsem přibrala", "to já nemůžu."....ať už pochází kamarádů, rodiny, okolí nebo jen z televize. Třebaže jim zdánlivě žádné nebezpečí nehrozí. Po své zkušenosti vím, jak snadné je přejít z diety do toho kruhu. Je zde tak ostrá hrana, jako je ostří samurajského meče. Tenká, jako lísteček. 
Nehledě na to, že jsem to byla vždy já, kdo hubl rozumně, racionálně a byl tím machrem, co to svede a teď si sobecky chci udržet tu pozici, protože se třeba neshledám v ničem jiném. V čem jsem tak dobrá jako bylo hubnutí? Do té doby než jsem zhubla ve mne nikdo nějak extra nevěřil. Byla jsem prostě průměrná tuctová holka. Dokázala jsem jim a sobě hrozně moc. Vytřela jsem jim zrak a najednou bych o to měla přijít?
Ano.Proč? Protože chci! Nechci být již ta svázaná řetězy smíš/nesmíš. Když si dají dort, chci ho taky! Tlustá už nebudu, protože vím, co je míra a i kdybych ji čas od času neznala, nestane se, že bych proležela víkend v posteli s notebookem, takže to můžu pohybem korigovat. Na druhou stranu, i s u pohybu platí -všeho s mírou-. 

Možná se vám to zdá celé absurdní. Mně se to také zdálo na začátku jako pakárna "Tohle se mě přece netýká! Nejsem jako ty holky, proboha. Nebojte se...."
Věřte mi, že tohle vážně nebyl můj cíl...Naopak. Ale stalo se.
Často se tvrdí, že za to může okolí, které na nás klade čím dál větší požadavky a čím dál nereálnější ideály..
Já si to nemyslím. Můžeme si za to jen a jen sami, že se okolím necháme zviklat, stejně, jako jsem to udělala já. 
Byť mi zhubnutí přineslo vyšší sebevědomí, anorexie ho hned zchodila do normálních výšin, ne-li pod....
Ani bych nikdy nevěřila, jak souvisí váha s tím, jak se cítíme. Jak o sobě přemýšlíme...  

Nejradši bych chodila kanálama, ale třeba si to přečte někdo, kdo se nalézá v podobné situaci jako já předtím, ale ještě má cestu zpět. 
Nebo někdo, kdo se z toho snaží dostat....Věřte mi, že to jde. Těžko, se slzami a OBROVSKÝM zapřením se, ale jde. 

Stojí to za to. Život je krásný...a je tolik věcí, co nám ho kazí. Proč těm věcem pomáhat vlastní vůlí?
On se ten život už nějak posere i bez nášeho přičinění...;-)