Zdá se mi to...? :)
Všechno o čem jsem kdy snila (teď chvilku nemyslete na perverznosti, prosím. Jde čistě o naivní romantické přestavy) se plní.
Prosím vás, neštípejte mě.
Co kdyby to byl jen sen? ;)

Pro ty zvědavější...Možná časem napíšu, co tahle krátká zpráva, vlastně znamená.
Možná se taky vzbudím.
 

Další pokračování nekonečna.
Vychutnávejte malými doušky.
Vaše Wouaf.  

Minuty s ním se zdály sekundami. Tak rychle ten čas utíkal a přitom si do paměti vrývala každý detail. Šli spolu vedle sebe. Bok po boku,

Fantazie je důležitější než znalosti. Řekl Albert Einstein.

Tomu se to kecá.

Taky jste měli tak vyčerpávající týden?
Taky, když  po náročným dnu přijdete domů, toužíte jen po tom si už sednout/lehnout a koukat do zdi/stropu? 
Jo, tak já to mám stejně. 
Jsou týdny, které ubíhají rychle a jsou týdny, které trvají...a trvají...pak píšete pár testů a oni stále ještě neskončily...
Ale já jsem zjistila něco moc krásného, tenhle už končí a začíná období fantazie. 
Zkrátka si jen užijte si víkend. 

 

Minulá hodina tanečních se vydařila.
Až na jeden podstatný detail, ale k tomu se dostanu...
Jako vždycky mě vyzvedl kamarád před barákem.
Dojeli jsme na zastávku k dalším kamarádkám a společně pak jeli do sálu.
Jenže..
Když jsme šli schodama nahoru k  šatně, najednou ve mě hrklo.
Nehorázně jsem se lekla a taky jsem měla proč.
Noční

aneb pokračování povídky...
V naší mléčné dráze to začíná houstnout.
Zatím zahustíme novými tvářemi, novými místy...
Jak do toho zapadnou  Kamila a Tomáš?

 Blikla zelená a dav lidí se pomalu rozešel vstříc druhému břehu silnice. Kamila se zadívala na manšího kluka držícího se kraje máminého kabátu a skákajícím jen po bílých

 Mladý severokorejský kytarový talent.

 

Vzpomínky nám nikdo nevezme. Jsou v nás a ty dobré nám často vylepší i horší okamžiky.
Často se procházím a jediné co dělám je, že sním o budoucnosti a nebo vzpomínám.
Stejně jako dnes....
Právě dnes jsem si totiž uvědomila pár dat dní, který ráda promítám v hlavě dodnes a zjistila jsem, 
že se v nich často objevuje čtrnáctka.
Čtrnáctýho listopadu (nebo prosince?)

Ačkoliv mám pořád hlavu plnou Pulzujícíh vakuol, membrán, nálevníků a já nevím čeho všeho (psali jsme biologii...),
tak se de facto celý týden točí kolem tanečních. 
Jaký je pocit slečny, která si stoupne v řadě schválně před toho jistého a chce s ním tančit..Ale on se mine o metr vedle?
Jaký je pocit kluka, který je na střídačce na židli a pozoruje ostatní páry?
Určitě vás napadá i spousta jiných otázek. A odpovědi?
...já osobně na to druhé vám vážení neumím odpovědět objektivně.
Ale na to první existuje jednoduchý citát: 
Choroby jsou nakažlivé - kéž by byla i láska...(W. Shakespeare)

(Není to sice zatím můj případ, ale řekla bych, že vyměnit jedno slovíčko za trochu méně cenné a sedí to. )

 Třetí hodina tanečních

se nezadržitelně blížila. Na přípravu jsem měla necelou hodinu. Řasenka se kmitala v rytmu Rock'n'Rollu znějícího z repráků poměrně rychle. Vzduchem se linuly kristalky pudru. Zavoněla vůně a...
Hotovo.
S kamarádem jsme vyšli přesně na čas a zanedlouho

aneb úvod k nové povídce-
zatím mě napadá jen takové jednoduché pokračování, takže i pro mě bude překvapení jak to celé ještě bude.
Pokud mě teda něco napadne. 
Když si to tak po sobě čtu, vypadá to jako nějaká strašná romantika, takže tomu možná dodám drama-
a možná taky ne.
Hlavně vás