Wouaf | Vesmír 2.

aneb pokračování povídky...
V naší mléčné dráze to začíná houstnout.
Zatím zahustíme novými tvářemi, novými místy...
Jak do toho zapadnou  Kamila a Tomáš?

 Blikla zelená a dav lidí se pomalu rozešel vstříc druhému břehu silnice. Kamila se zadívala na manšího kluka držícího se kraje máminého kabátu a skákajícím jen po bílých pruzích. Našlapoval opatrně a každá chyba byla osudná. Potil se, jak moc se na to soustředil...

Krásný den bez mráčků byl v plném proudu a ona jen stála opřená o skleněné dveře obchůdku čekající na Pavla. Zazněl známý cinkot a včas se stihla odtrhnout od otevírajících se dveří, na kterých bylo zlatým písmem na bílé fólii nalepen název obchůdku a otevírací doba od pondělí do neděle. Ve dveřích stál Pavel a s šibalským výrazem sledoval Kamilu. Držel se madla místo kliky a jednou nohou byl venku. Kamila mu pohled oplatila trochu víc zvědavě a on ji zatáhl dovnitř. "Potřebuju tu ještě něco vyřídit, počkáš tu na mě?" Odtáhl jí pohotově jednu židli od stolu pro dva a ona si sundavajíc batoh ze zad sedla.. "Dobře, ale spěchej, prosím..." Pokusila se o co nejvlídnější tón, ale přesto to muselo vyznět naléhavě. Už za 24 minut se má sejít s Tomášem na druhém konci čtvrti. "Neboj, bude to jen chvilka." Mrkl.
Pavel odešel k číšníkovi leštícím dózy se sušenkami za pultem. Pozdravil se s ním přátelským bouchnutím pěstí o pěst a pak zašel za pult a začal mu něco vyprávět. Stále ho musela sledovat. Není možné, aby se takhle smál a neměl něco za lubem..."Můžu nabídnout něco k pití, sušenky..?" ozval se vlídný, ale chraplavý hlas. Před stolem stál vysoký chlapík s červenou zástěrou od CocaColy a tácem se sklenicemi k umytí. Měl tmavé vlasy a lhostejný výraz. "Ne, díky, čekám jen na kamaráda." ukazováček se zabodl ve vzduchu do místa, kde stál Pavel a druhý číšník. "Dobře." Zdálo se, že je spokojen s tím, že po něm Kamila nic nepožaduje. Usmál se, otočil se přes pravou špičku a odkráčel pryč.
Kamila s Pavlem byli to docela dobří přátelé...Neznali se ani tak dlouho, ale ani tak krátce. Jejich přátelství trvá přesně tak dlouho, jako chodí Kamila s Tomášem. Čtyři měsíce a pár dní navrch. Vlastně byl Pavel víc Tomášův kamarád, než její, ale stejně věřila tomu, že si víc rozumí s ní...Stále je pozorovala, dokud se jejich pohledy nestřetli. Pavel se podíval na Kamilu s trochu méně tajemným výrazem, než předtím. Aj, pomyslela si, to je trapný...a začala lovit mobil v kapse u kalhot. Bylo to nouzové řešení. Únik před pohledy ostatních a červenáním tváří. Konečně ho vytáhla a okamžitě začala mačkat první tlačítka, která jí přišla pod palec. Ocitla se ve složce s fotkami...Co dělám u fotek?...Všimla si času v pravém horním rohu displeje a zděsila se, kolik je už hodin! Mobil zavibroval. Nejdřív si myslela, že se jí to jen zdálo, ale po chvilce si všimla blikajího loga nové zprávy. Srdce udělalo dva tepy rychleji, ale to už klikala na 'Otevřít'....
Píše Tomáš. Tentokrát rychlých tepů přibilo.
Čau hvězdo, sejdeme se v trochu jiný galaxii. Co takhle před supermarketem? Tom.
Ahoj..a časoprostor bude stejný?
Vymačkala v T9. Prsty se jí kmitaly a když dopsala otazník, uslyšela židli u stolu, jak se odsunula. "Ještě na něco musím počkat, jestli spěcháš, můžeš klidně jít." Řekl vlídně Pavel a přátelsky se s důvěrou usmál na Kamilu. "Uvidíme, co jsi řešil?" "Takovou jednu věc, no...Není to podstatný. Teda bude, ale..." uchechtl se, jako by to chtěl odlehčit. Mávl rukou a Kamila se rozhodla, že bude hrát jeho hru a tak změnila téma: "Ten číšník je moc milý." "Jo, to je další kamarád, ale moc ho neznám..." Zavibroval mobil.
Kamila se ani nenamáhala dělat, že Pavla poslouchá. Ano, něco povídal, ale to už ona klikala na otevřít.
Co třeba hned, lásko?
"Pavle musím asi už jít." "Jasně." usmál se. Zdálo se, že to nemyslel ironicky. Oplatila mu úsměv.."Děkuju, bylo mi tu dobře. Mohli bychom sem ještě někdy jít...?" "Budu moc rád." Mrkl a věnoval jí dvě sekundy. Pak odvrátil pohled a předstíral, že pro něj už Kamila odešla.
Vypálila ven. Schody do kavárny brala po dvou. Supermarket byl naštěstí hned za rohem. Když před ní někdo na chodníku byl, běžela, ale jinak se snažila o jistý styl rychlochůze. S každým krokem se nemohla víc dočkat.
Stál tam. Naproti nákupním vozíkům u Žlutého auta. V tmavě modré mikině hledící do dálky s rucemi v kapsách. Zahlédl jí. Neuhla pohledem a dívali se na sebe. Jak ubýhaly milisekundy pohledu jeho úsměv byl stále hezčí a ona trochu zvolnila. Přece mu nevpadne do náruče tak rychle, aby ho položila. Zachechtla se při té představě, ale to už byla v jeho objetí a nechala okolním nakupujícím posílat jim zvědavé pohledy...
Hádejte, jak líbal...