Začal nový školní rok. Jo, je to docela šokující. :)
Myslím ale, že z toho nemusíme nikdo dělat žádnou tragédii ani komedii. Prostě je září...
Kdo čte moje články, nebo má to ohromný štěstí, že mě zná osobně (huhaha), tak ví, že se pokouším hrát na kytaru. No a o co se pokouším teď ? Je to legendární písnička od legendárních kluků. The Beatles-Let it be. Ach jak já si jí zamilovala. Ona je prostě tak klidná, až do člověka dostane hrozně moc elánu. Je tak "let it be", až se na ni nemůžu vykašlat a nezkoušet to hrát den co den.
Je pravda, že zatím umím asi tak třetinu..heh. Ale i Mozart začínal těžce, ne?
Začátky jsou vždycky těžké.
Jinak se mi stala taková...věc. Nezle říct, že byla šokující, ani extra příjemná. Našla jsem deník svojí první lásky. (vlastně pokračovala vcelku donedávna) Abych to upřesnila-jedná o památníček z dob, kdy jsem se učila mocniny a odmocniny a měla tu nejlepší češtinářku všech dob.(Což asi není moc poznat. :D)
Nevím co s ním. Něco vevnitř mě hryže pocitem, že mu to chci vrátit a těšit se na okamžik, když si vzpomene, jak mi ho dával s laskavými slovy a jak se bude smát, že jsem mu to vrátila. Ale zároveň je to moje jediná vzpomínka na něj kromě třídní fotky a myslím, že tohle je trochu víc osobní vzpomínka.
Možná, když mu to vrátím, bude to symbolický konec něčeho-a začátek jiného.....
---Teď jde o to, jestli jiného budu chtít.
