Šála kolem krku aneb kalamita.

Wouaf leží doma s chřipkou.

Na jednu stranu to zní hezky. Celý den ležíte, spíte, přemýšlíte a posloucháte mp3ky. Navíc znám každou reklamu na všech  možných kanálech (ano, i tu s Horstem a zázračnými utěrkami za několik stovek). Ale na stranu druhou je to...nuda.
Po třech hodinách zkoumání fleku na stropě zjistíte spoustu věcí. Jakože když dlouhodobě šilháte, bolí vás oči. Že dřevo na zadní straně postele není zas tak měkké pro náraz hlavou a jiné věci. Ale po třech hodinách toho máte pokrk a přemýšlíte o všech druhů nesmrtelností chroustů.
"Někdo" by mi alespoň třeba mohl napsat..Třeba jen něco...No...ale o tom až jindy.
Navíc jsem objevila taje louhování čajů. Když dáte do malého průhledného hrnku s vroucí vodou sáček zeleného čaje. Vypadá to nádherně. A co teprve když jsou tam dva. To se ta difúze proplétá vroucími molekulami vody a ještě k tomu to tak božsky voníí...Ovšem když tam ale dáte nějakej čínskej nebo tak něco, tak máte pocit, že průzračnou vodu obarvil nějakej černej sliz.
Jo a nebo víte, že když otevřete okno a necháte noty na stojanu, že to nedopadne zrovna podle vašeho hudebního učitele? Sice je krásný pozorovat, jak ten sníh na tom papíru postupně taje no ale...

Pomoc.

By the way: Co je ovšem moc krásné je to, když si stoupnete k polednímu oknu v pyžamu obmotaní tisícem hadrů a vůní čaje a koukáte se jak tam venku zuří sněhová kalamita. To je panečku, paráda.

Wrrr.......smrk...Wouaf!