Vesmír 5

"...Jonas pilně trénoval na poslední závěrečnou etapu výcviku...měl před sebou těžký start" pokračoval Tomáš v předčítání. Seděl na měké sedačce v jejím pokoji a ona seděla na něm. Dívala se mu na tvář jak četl a snažila se vníma text. Ruce položené do klína hřály vlídností. Neřekla Tomášovi, co se stalo mezi ní a Pavlem, co jí minulý den řekl a ani co napsal. Pavel byl prostě teď několik světelných let daleko. 
Tomáš dočetl kapitolu a bez mrknutí oka se rádoby unaveně zadíval na Kamilu, ta mu úsměv vrátila a políbila ho. Pohladil jí jemně po tváři a čelem se dotkl jejího čela,  čímž jí znemožnil výhled na jeho tvář, krom úst. Krásně se usmíval..."Co teď?" zeptal se. Slunce venku pálilo do oken. Chvilku si nechala otázku jen tak poletovat kolem hlavy a pak mu odpověděla druhou..."Co navrhuješ?" Najednou pocítila ten pitomý pocit, že jí nic lepšího nenapadlo. Tomáš se rozesmál jako by věděl na co myslí, ale čelo stále držel na místě. "Nějaké by byly, to jo, ale času je dost. Nedávno jsem ale objevil nádhernou písničku a..." "Pustíš mi jí?" Neodpověděl, políbil jí na čelo a prudce se zvedl z křesla i s ní v nárčí. Jako by na tuhle odpověď přesně čekal. Pomalu ji položil zpět a došel zapnout počítač, dopsal její heslo a brouzdal youtubem. Za nedlouho už hrála v místnosti.
S šibalským pohledem poklepal na stehna a ona s úsměvem dosedla jemu na klín držejíce jeho krku. "Je fakt krásná." "Viď?" Řekl s nadšením. Objal jí kolem pasu a sledoval hráče kytary co právě běžel ve videu..."Budu muset jít." "To jsem jako neslyšela." Usmála se a on jí úsměv oplatil, akorát už trochu méně vesele. "Myslím to vážně, i když se mi nechce. Nikdy se mi nebude chtít tě opouštět..."
Pomalu si stoupl a pak se oddálil. Po obutí do tenisek zbrkle vyhrkl: "Jo, málem bych zapomněl..." Napřímil se a slavnostně si odkašlal:  "Ehm, mnoho krásných slov já znám" snažil se mluvit jemně a celou dobu se jí díval do očí. Ona ani nemrkla. Přiblížil se a chytil jí za ruce. "....Které vystihují naše chvíle, jaký já to štěstí mám. Jsi moje pýcha, radost, píle..." Uchechtl se a ona na něj ztuhle zírala..nevěřila, že Tomáš recituje... "Ještě si neslyšela někoho rýmovat?" Smál se jí. "I když možná by to znělo líp kdybych z toho půlku nezapomněl." Neuměla odpovědět. Začala se zbrkle smát a on se smál s ní...
"Miluju tě" vlepil jí polibek na temeno hlavy "nikdy bych nedokázal vyjádřit jediným rýmem to co ti chci říct."...Zněl tak utrápeně. Pevně jí držel za levou ruku. Nepouštěl a skleslé koutky úst napovídaly, že ani nepustí. Přál si aby nemusel, už nikdy. 
"Rozumím ti,...taky tě miluju." Ten pocit hřál...Usmála se na něj. On se oddálil a pomalu jí pustil. Hluboký pohled, letmý úsměv. Vzal za kliku a byl pryč.
Ještě nějakou chvíly po zabouchnutí dveří se usmívala...Vědomí, že je někdo koho máte rádi a kdo má rád vás. Vědomí vztahu. Vědomí štěstí...trvalo dlouho. 
....
Sešel po schodech a rozhlížel se...Měl pár minut na to dostat se na zastávku autobusu. Pavel tam už učitě bude stát.
Vyndal z kapsy mobil se sluchátky a rozběhl se plánovaným směrem. Jak to asi řekne Kamile...Rozejde se s ním? Vypadala tak vyrovnaně, šťastně..určitě nic netuší. 
V hlavě mu hrála rychlá a dynamická hudba. Kytara skřípala a jeho podrážky kmitaly rychle. Už se blížil a zaostřil Pavla. Vyměnili si pohledy a Tomáš doklusával k Pavlovi. Měl šibalský úsměv na jednu stranu. 
"Čekal jsem, že přijdeš pozdě." 
"Tak pozdě zase nejdu."
"Všechno splněno co jsi chtěl?"
"Nikdy to nebude tak, jak chci.." snažil se neznít tolik nešťastně.
"Nebudeš litovat." řekl Pavel a šli si stoupnout i s taškami na nástupiště očekávající nový start.