Wouaf | Další povídka..

Rozhodla jsem se vám zveřejnit další jednorázovou povídku...Jiná, než obvykle. 
K úvodu to bude tak všechno. Kdybych měla vyprávět děj jednou větou, zněla by "Zázraky se dějí, a ne že ne!"

Tidar, Aldean a hvězdy..

Tidar byl jediný syn z rodu Horniů. Všichny jeho sestry měly světlé karamelové vlasy s měděnýma očima, jen Tidar byl jiný. Na hlavě mu lítaly krátké tmavé vlasy tmavé jak noc u jezera. Oči měl taky černé. Místní si mysleli, že jeho matka musela být z části z dalekých krajů, ale o tom ona nikdy nemluvila...Tidar byl považován za legendu, už kvůli své síle a zdatnosti. Již od osmi let vydatně pomáhal staršímu Horniovi se senem a sklizní, vyrovnal se kterékoliv pomocné síle a ani za to nic nechtěl. Navíc chodil s tou nejkrásnější a nejmilejší dívkou z kraje. Mladá, krásná Aldean mu byla nadevše věrná. Chodila s ním i na lov kachen, i když zabíjení bytostně nesnášela, pro Almerada by obětovala vše. 

"Aldean?" "Ano...?" "Dnes je ideální den na pohled padající hvězdy u jezera..." Aldé se usmála a souhlasila, ale nevěděla, co by si měla přát..."vyrazil bych hned po obědě..." Ve vesnici kde žili Tidar a Aldean nebyl oběd obědem, jak ho znáte vy. Většinou to trvalo dlouho, než se všichni najedli, jelikož oběd procházelo spoustu rituálů. Čím víc početná to byla rodina, tím delší čas. Aldean ale bydlela již pouze s babičkou a tak moc času neztratily. Všichni ostatní z rodiny zemřeli na mor, jediná Aldean přežila. Zázračné dítě, tak byla braná už od narození...Nebyla ale úplně bez rodiny, matka Tidara ji brala jako svou dceru.
Po obědě se sešli na jejich oblíbeném místě. Bylo dobře viditelné už z dálky. Leželo na okraji vsi, kde stála honosná lípa. Tyčila se i nad krajním vysokým domem. Pod lípou už stál Tidar a Aldean k němu pomalu došla, políbili se, láskyplně se na sebe usmáli a vyšli na cestu. Oba zprvu mlčeli. Buď si vychutnávali samotné bytí s protějškem a nebo nevěděli, jak začít. Slunce svítilo a oni šli podél lesa do kopce. Cesta byla vyhlazená, zřejmě tudy projely nějaké vozy, a to nedávno, protože prach byl ještě usazený na jehlicích stromů. Jinak ale les zářil zelenou barvou a nebe bylo jasně modré. Krásný den. Aldean musela dopoledne splnit hodně práce a byla celkem unavená. Tidar jí obyčejně se vším pomáhá, ale i dnes měl hodně na spěch. Už byli skoro na vrcholu. Mluvili o všem možném. Aldean vyprávěla co se dělo se skluzní a Tidar zase vyprávěl o kachnách. Pořád tu bylo něco, co se řešilo nebo vyprávělo. Každý si dával pozor na každé slůvko, co protějšek řekl a pozorně naslouchali slovům toho druhého. Začalo se před nimi rozprostírat pole. Dlouhé lány se vlekly krajinou a ti dva se začali brodit trávou s fialkami. "Už to nebude daleko, věř mi." "Věřím ti" odpověděla Aldean a něžně chytla Tidarovu ruku. Toto gesto ale udělala z posledních sil, jelikož výšlap byl už dost namáhavý na vyčerpanou dívku. Čím víc tam bylo fialek, tím blíž byli. Až došli k jezeru. Tmavá stojatá voda uprostřed zelených smrků. Posadili se do trávy a opřeli o jeden z těch mohutných stromů. Mlčky seděli a dívaly se do vody. Drželi se za ruce a v atmosféře bylo cítit kvítí, mech a ticho. Ne to ticho, které je nutné prorazit. Ale to ticho, které by mělo trvat věčně.
"Mohu se opřít?" přece jen Aldean nakonec prolomila klid a Tidar pohotově kývl na souhlas. Možná, že to byl i úsměv co vykouzlil, kdo ví. Aldean se už nestihla přesvědčit, usnula dříve, než znovu zafoukal teplý vítr. Hlavu měla opřenou o jeho rameno, ale Tidar se nepohnul. Díval se na hladinu a zdálo se, že je šťastný.

Když se Aldean probudila, Tidar už tam nebyl, ležela sama ve vlhké trávě a zdálo se, že se stmívá...Vydala se tedy k městu zpět. Loukou procházela mnohem rychleji než s Tidarem  a když došla za úplatí ještě než si stačila uvědomit, co vidí, v očích měla slzy. To nemůže být pravda! Tělem jí vířila energie, ale zároveň zmatek. Jen stačila zahlédnout koně se znakem znepřáteleného království a zaslechnout křik dětí a bylo jí jasné, jaké neštěstí se ve vesnici děje. Nepřemýšlela. Běžela vpřed strmým kopcem dolů. Jak dlouho spala, proč odešel Tidar, kdo ho zavolal od jezera a žije ještě?! Nepřipouštěla si tyto špatné myšlenky, jen běžela. Kroky se snažila dělat široké, aby šetřila časem i energií. Dýchala nepravidelně. Už byla skoro u vesnice, když viděla šíp v lípě. Byl tak ostrý, že prorazil celý mohutný kus dřeva. Okamžitě se jí myšlenky vrátily k Tidarovi. Pomalu zpomalila a schovala se za krajní dům. V ulicích vládl chaos a křik. Prach se vířil na každém rohu. Poblázněné koně jen tak pobíhali a nikdo nevěděl čí je a kde je. Aldean si řekla, že pokud nebude odvážná teď, později by mohlo být pozdě. Rázným krokem vyrazila do toho zmatku a křiku. Došlo jí, že musí křičet také aby nebyla udupaná. Jediné, co mohla hledat byl Tidar..."Tidare...Tidare!!" Naproti ní jelo asi šest koní a na nich muži z vesnice. První, Nerah-Tiderův přítel se mírně naklonil k Aldean a ta se snažila nechat si odvážný postoj. Srdce jí tlouklo rychle, skoro dvakrát tak, než obvykle. "Aldé! Jestli hledáš Tidara, je tam!" zakřičel Nerah. Aldean zklouzl pohled na jeho ruku celou od krve a ukazující napravo. Byl to dům místního kováře. Aldean se rozeběhla a za zády slyšela klusot kopyt.

V první místnosti bylo pár mužů s kovářem a skláněli se u tmavého stolu. Zdá se, že o něčem debatovali. Byl tam i Tidar. Měl zraněnou ruku a nějakou látkou obmotanou nohu. Nejvíce však trpěl ve výraze. Ten pohled, který vrhl na vyděšenou Aldean jamile zjistil, že je v místnosti, si to děvče bude pamatovat až do smrti. Nikdy ho takhle zničeného neviděla. Tider nikdy nebrečel ani teď ne, ale bylo zřejmé, jak mu je. Znovu nebylo potřeba slov. Znovu nemluvili. Znovu se drželi za ruce, ale ani jeden necítil ten skvělý pocit klidu. "...Co se stalo?" zřejmě byl osud aby Aldean vždy mluvila jako první. "Aldé...Aldé....Nic si z toho nedělej, nařídil jsem všem ať tě co nejvíce zaměstnají, ať jsi unavená a ať potom snadno usneš u jezera, kde byl klid. Ach Aldé! Měla jsi tam zůstat, byla bys tam v bezpečí..." vždy rozhodné černé panenky se najednou zachvěly a Aldean začala chápat. Tidar moc dobře věděl, co nastane a byl jako vždy nejvíc pořeba. "Proč tu jsou? Co chtějí? Co se děje?" "Ššt. Na nic se teď neptej, za chvíli já a ostatní muži ze sousedství zmizíme a ty mi musíš slíbit, že budeš šťastná jako dřív. Neptej se proč, není čas na vysvětlování, jen mi to slib, Aldé." Tider se zachvěl hlas po vyřčení jména, naposledy objal Aldean, která stála v údivu, strachu a bezmoci. "Ne! Ne, to určitě nebude tak zlé. Nemůžeš jen tak zmizet! Vrátíš se?"...Bylo ticho. Tidarovi vířila slova Aldean v hlavě dobrých pár sekund a pak se přísně podíval na Aldé. "Pochop to, prosím"....Ještě se přesvědčil, jestli souhlasí. "No tak, řekni ano..." zašeptal na Sinerin a ta z  okolností kývla a slaná slza stékala po tváři jako pírko vane vzduchem. "Výborně." Odvětil zdánlivě spokojeně, usmál se. Ušmudlané tváře se zvedly a u očí se mu objevily vrásky. Položil dlaň na její tvář a během vteřiny se odtrhl. Tělesně i pohledem... Běžel zpět ke stolu, kde se už všichni zvedali a pak s muži odešel pryč. Aldean stála ve dveřích a dívala se, jak muži zacházejí za obrzor. Dívala se, dokud nezmizeli ve stopách koní cizího panstva, které už bylo stejně pryč...Tider se ještě váhavě otočil, jako by si nebyl jistý, jestli tam Aldé ještě stojí. Zamával jí. Mírně máchl rukou doprava a schoval ji v kapse, ještě poslední pohled, krok dozadu, úsměv a už se navždy otočil zády... Šel dál. Najednou ji někdo objal zezadu. Pevně ale jemně, byla to matka Tidera. Třásla se, ale přesto hladila něžně Aldean po vlasech. Vítr vál a nikdo si neodvažoval v domě promluvit.
"Pláčeš?"
ozval se známý hlas. Aldé odhodlala otevřít oči, hleděla na nebe. Skutečně byl kouzelný soumrak.
Viděla i vrcholky stromů...Zářivě zelené. Počkat, tohle je voda, ach ano, hladina jezera. Aldean začala otevírat oči čím dál víc. Jezero, fialky, Tider!! 
"Zdál se ti zlý sen?"
To nemůže být pravda. Vždyť to bylo tak reálné. Sen to nebyl, to rozhodně ne, ale vypadá to, že se nic nezměnilo. Aldean to nemohla pochopit, ale nevnímala nevědomost a užívala si náhlého štěstí...Něco na tom bude, že jsem zázračné dítě. Mírně se usmála...
"Ano, zlý, ale přesto tak bláznivý..."
"My jsme blázniví, začíná být zima...ale počkej, co je to tam?"
"Padá hvězda!" vykřikla Aldé.
Už moc dobře věděla, co si přála a dokonale si pamatuje, jak zamávala na hvězdu. Mírně máchla rukou doprava a schovala ji v Tiderově kapse...