Wouaf | Povídka-Pretty Woman

Ano, ano, nová povídka je tu! Wouaf se překonala :D. 

Žánr: komedie
Hrdinové: Studentka Kamila, Mirek, dále: Marian s Karlem
Časové zařazení: přítomnost...
(Varování: (to jsem odkoukala od povídek o HP...) asi před ničím, sem tam se objevuje sprostčí výraz) 

S chutí do toho! 

Každý den je to stejné. Vstanu. Jakš-takš se na sebe podívám a pokud možno, spěchám. Spěchám do naší střední školy. Na té se mi nejvíc líbí hlavní vchod a způsob života uvnitř. Myslím tím, že každý si jede to svoje. Tak trochu jsem totiž samotář a nemám ráda přehnanou společnost. Vyhovuje mi to.  Jezdím tam autobusem...aby mi ta cesta nepřipadla v našem už tak nudném městě okoukaná, kupuju si v trafice kafe. Zavedli ho tam tak trochu kvůli nám. Nám-lidem, kteří jsou líní si ho udělat, a vlastně nám všem také chybí pořádná kavárna. Pondělky a čtvrtky tam je Mariana, milá paní. Vlastně jí mám, dá se říci, i ráda. Nosí klasické brýle se šňůrkou za krkem a tlustšími černými obroučky. Dávám si bez cukru, ale Marian, jak jí přezdívám, nemůže tento fakt pochopit. No jo, kdo by poslouchal středoškoláka. "Můžu vám ještě nějak pomoci?" "Ne, děkuji." Odpovím otřepaně a unaveně. Někdy bych se až zfackovala za to, jak jsem protivná na ostatní, ale myslím, že většina okolí si na to už zvykla. Také jsem věděla, že nikdo jiný než Marian neumí říct větu: ‚Můžu vám nějak pomoci?‘ láskyplněji. Úterky, středy a pátky je tam Karel. Milý to chlapík. Roztěkaný. Čilý...až moc. Ten mi nabízí i smetanu, ale tentokrát už ne tolik láskyplně jako starší Marian. Místo poděkování se pouze usměji, zaplatím a běžím na autobus. Akorát včas. -
Jednou se mi ale taková pěkná náhoda nestala. Nestíhala jsem. Připálila jsem utěrku. Víte, to jsem já. Kulinářský kutil. Zajisté...Když jsem si připravovala vajíčka, všimla jsem si, že kousek bílku cákl na plotnu vedle pánve. Vzala jsem utěrku a běžela jako Indiana Jones k utrápenému bílku. Tu máš! Ovšem nezabralo to. Místo snídaně jsem musela řešit jak se zbavit hořícího hadru v mé levé ruce. Vodu, vodu! Sláva, uhašeno. Ovšem druhý fakt byl to vajíčko tam na sporáku a to černé vejce. Má snídaně, dámy a pánové. 
Karel byl ten den ještě protivnější. Co byste chtěli, bylo pondělí...Utíkala jsem a sakra! Autobus ujel. Stála jsem tam v dešti promočená s horkým kafem v ruce a nevšimla jsem si, že sem si část nápoje vyhrkla na svetr.  "Snad ne!" zaječela jsem. Ten den nemohl být horší...a najednou: Bum! Narazil do mě. Tmavovlasý, mladý a celkem fešák. "Dej si bacha, vole!" Zařvala jsem poněkud přehnaně hysterickým tónem. Jal se mě ještě větší údiv, když ten hezkej debil řekl: "Moc se omlouvám, jste v pořádku?" Uvědomila jsem si, že se chovám jako nějaký nemocný šílenec. Jestli jsem v pořádku, pch! "Ale jo." Odpověděla jsem pro jeho klid a hrdě odkráčela pod plastovou čekárnu. Sedla si a hrabala se v batohu. Včera jsem tam ještě dávala kapesníky. Byla jsem s otcem na výletě a ten, jak je široko daleko známo, má nezkrotnou touhu tahat všude papírové kapesníky. Běda, jestli v okruhu 10 km není jeden k mání. Ach jo, asi jsem je nechala v tom druhém. Co se dá dělat, ve škole je opláchnu. 
Ten překrásný cvok se přiblížil ke mně. Co chce? Asi chce taky kapesník...Nebo jsem mu způsobila újmu a chce omluvu. Houby s octem! Nic nebude. 
Nejdřív utěrka, pak protivný trafikář á la číšník z rádoby kavárny a pak ten svetr. Sláva, autobus už jede. Jenže při mém štěstí, při příjezdu mi voda ze silnice pokropila boty na dvoucentimetrovém podpatku, který se samozřejmě taky urval. Měla jsem chuť řvát, kopat a nebo se vrátit domů. Nic nebude. Přežiju to...
První hodinu máme biologii. Celá třída sedí už v lavicích a já si ani nestačila usušit vlasy u skříněk a převlíknout svetr. Uf! Spadla jsem tiše do lavice a čekala, až ten strašný den skončí. Na mé štěstí biologie skončila rychle. Vypálila jsem se třídy jako první s pocitem, že tak ten den bude ještě kratší...Bum! 
Zase bum? Zase bum...
Víte, vrazil do mě znovu ten debil, kretén, impotent! Ale moc pěknej kretén...Už jsem to nevydržela: "Ještě jednou mi skočíš do cesty a já se neznám. To je den!" Nechápu, proč jsem mu musela vylít své srdce o tom, že mám blbej den. Což, stalo se. 
"Mohu vám nějak pomoci?" 
Pustila jsem knížky šokem, že se ve škole objevila moje oblíbená dodavatelka kofeinu. Marian. Ale nikde nebyla. Zato ten debil se na mě krásně koukal a asi čekal odpověď. Že by to tak řekl on? Tak...pěkně? Jalo se mě zděšení z mých myšlenek, že se snad Marian převlíkla za tohohle fešáka. Ale to asi ne, nic tak hezkého nemůže být falešné. Zadívala jsem se mu do očí, a pak jsem si uvědomila, že jediný, kdo je tu cvok, jsem já. Řekla jsem, že určitě ne. Musela jsem ten trapný střed zahrát do OUTu. Jako v těch odporných amerických filmech, když se dva srazí a pak spolu začnou, bůh ví jak, randit. To se ale mě stát nemůže. Svetr mám flekatej od neslazenýho kafe a vlasy...nad těmi radši ani nechci přemýšlet. "To jsem rád. Bál jsem se, že se vám ráno něco stalo..." "Jsem v pohodě, vážně. Omlouvám se, ale vážně je to příšerný den...ehm plus biologie, že..." Nechápala jsem, jak mu to všechno můžu vyprávět. Třeba ho to ani nezajímá a jen je zdvořilý... "Dovedu si to představit, my měli fyziku, chodím o stupeň výš..." A ejhle! Zajímá ho to. Divné, že jsem si ho nikdy nevšimla...
Ten den už nebyl tolik příšerný. Zašli jsme spolu ven a pak do KFC na Twistera...Bylo to príma. ON je príma. I když se vám zdám jako nějaká druhá Pretty Woman, ujišťuji vás, že jí nejsem. Nemám tak široký úsměv jako Julia, nebyla jsem a nebudu děvka a ani ten hlavní hrdina, jehož jméno stále zapomínám, není tak pěknej jako Mirek! Kluk, co zkrátka ví, jak říkat ‚Můžu vám nějak pomoci‘ ještě líp, než Marian.
PS: Karla, toho náhle protivnýho trafikáře, za prodávání marihuany zatkla cizinecká. Zjistilo se ještě k tomu, že je tu nelegálně a Marian už prodává sama-od pondělí do pátku. Jupí!