Rozhovory

Hlavně klid, jo? NEjsem schizofrenní, akorát jsem si dneska ráno představila, jak by to vypadlo, kdyby...
No, kdyby tohle.

Uf...

"Ahoj, fuj ty jo, tak ty prý nejsi ve svý kůži?" Řekl mi ten, se kterým si teď často povídáme.
"Moc ne, mám kocovinu, bolí mě hlava a je mi zle."
"Ale to už nějakou dobu, ne?" Připletl se do rozhovoru ten otravný.
"Jo, je mi zle z víc věcí průběžně." Odsekla jsem mu.
"Napij se vody. Ale tobě je zle i ze samy sebe, že?" Tázal se ten první.
"Jo, taky..." "Ale za to si můžeš jen sama." "Máš pravdu, jako vždycky...Ale co s tím?"
"Nechtěla by ses nejdřív usmířit se mnou?" Zas ten otravný na to.
"Počkej, nejdřív si to musí vyříkat se mnou a tím neřádem bláznivým. Až pak s tímhle otravou."
"Nechcete toho nechat? Fakt mě bolí hlava."

Po chvilce spánku ke mě promluvil zase Rozum:

"Pořád je ti zle?"
"Už je to lepší. Co Svědomí, pořád se mnou nemluví?"
"Ne, myslím, že ne."
"A Srdce?"
"Myslím, že pořád trvá na tom, že jsi sama na celej svět. Debil!
Ale docela se trápí, protože mu dělám ve všem bordel..."
"Na tom něco bude. Tak to nedělej, ne?"
"Blbost. Donedávna tě měli rádi, teď je to krapet v prdeli, ale to se poddá.
A musím. Kdybych to nedělal, tak už nedělám nic. Měla by ses taky učit mimochodem."
"Nech mě bejt."
"A měla by ses taky rozhodnout, co chceš dělat dál, co s tebou bude. Co sakra chceš?!! Vždyť to víš!"
"Nevím, sakra!! Ty to víš?"
"Já mám svůj názor, ten znáš. Ale vím, že to tutově ví Srdce." Řekl mi Rozum.
"Tak se ho zeptej, prosím."
"Nemluvíme spolu už docela dlouho." 
"Tak se smiřte a domluvte!" 
"Ne, zkus si to sama, i když podle mě se s ním nedá mluvit..."
"Fajn, fajn, fajn!"
"Supr čupr. A pak řekni Svědomí, ať jde do prdele, docela mi komplikuje práci."

...
"Ehm...haló?"
"Buch buch buch."
"Mmh, chci si promluvit..."
"Buch buch buch"
"Asi přejdu rovnou k věci. Víš co chci?"
"Buch buch buch."
"Jasně, hm, takže...?"
"Buch buch buch."
"Dáš si kafe?"
"Buch buch buch."
"Ach jo. S tebou není řeč. Čau."

..."Prej né, co?"
"Ne."
"Říkal jsem ti, že se s ním nedá mluvit, ale zkusila jsi to."
"Vždycky máš pravdu, co?"
"Jo."
"A co mám teď dělat?"
"Nikdy nevíš, kdy Srdce promluví, tak si na to počkej."
"Ale to už třeba bude too late."
"Tak bude, alespoň to teď zase neposereš."
"Taky fakt. Dík. Nech mě, chci poslouchat hudbu a na nic nemyslet."
"Ok, good luck, girl."

https://www.youtube.com/watch?v=Nnch9At5WQ4