Alone

Jsou dny, kdy si připadám obkopena pár lidma, který zbožňuji a díky tomu mi nic nechybí.
Pak jsou dny, kdy jsou všichni daleko. V jiným vesmíru. Far, far away...Tak moc, i když jsou vedle. 

A já jsem z toho pochopitelně nesvá, protože jsem člověk vrcholně společenský, extrovertní.
Nikdy jsem neměla problém, který bych si nechala jen pro sebe. NIKDY. 
Pokud jde o cizí tajemství, udržím všechno, stačí říct.
Ale svoje vlastní problémy? Pmf.

Ale zpět k tématu.

Poslední dobou to "není vončo".
Jinými slovy je to všecko tak nějak v prdeli.
Jelikož jsem taková, jaká jsem, tyhle osamělé dny na mě poznáte docela snadno. 

1) Hrozně se hádám s našima, třeba dneska ráno-

2) Jsem apatická. 

Všecko je mi jedno, je to totiž k ničemu...

"Jak to teda uděláme?" "Nevim, je mi to jedno." "Nebude ti vadit, když to bude jen podle mýho?" (ta věta mě obyčejně zabijí, dneska mi přišla v pohodě) "Ne, ok."

3) Jsem unavená

Taková menší epizoda ze semináře: "zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz...."

4) Z apatie přejdu k nenávisti

Taková ještě menší epizoda z hodiny ZSV: "Ještě jednou zmáčkneš na klávesnici ESC a pošlu na tebe vlky,kámo" "Ty máš vlky?" "Kvůli tobě si je seženu!!!"

5) Workoholic

Pracuju dvě hodiny v kuse na referátu, kterej bych nejradši zahodila někam do prdele...ale dělám na tom, třebaže padám na držku. Za mluvu se omlouvám.

6) Poslouchám iPod all the time. Furt dokola ty samý songy. Ty samý songy, co mi říkají, že kdysi to bylo fajn...
Taková menší epizoda 18:30

A pak se třeba z toho všeho probudím a je všechno zase v pohodě, zase jsem happy jak tři grepy.
A nebo taky ne. 

http://www.youtube.com/watch?v=W52PP3lYlUs

Tak nějak..