Wouaf | Kominikace se v zimním období neudržuje

 Povídka, která neurazí, ani nezaujme. Příběh ze života, ale přece vyjímečný. 

Celý večer byl potažen zvláštní mlhou. Silonky se jí posouvaly dolů a v podpatcích už si odvykla chodit. Šla na ples.
Venku byla zima, ale ji hřála tréma. Příjemná, ale pořád tréma, která jí spolehlivě třásla koleny. Čekal ji tam mladík, pro kterého zkrátka má slabost. Měl přijít se svým kamarádem a společně si plánovali užít si ten večer. 
Jen co stihla vyfotit svou kamarádku (na památku), tak se ti dva vynořili zpoza rohu. Oba dva suveréně kráčeli za ní. Ať kráčeli jakkoliv, jen co ho uviděla, tep se jí dvojnásobně zvýšil. Po krátkém rozhovoru se musela omluvit, měla ještě jiné povinnosti. Po zhruba půl hodině je ale potkala znovu, ale mluvili už s nějakými jinými děvčaty. Nevadí, to nevadí, říkala si a rozhlížela se po okolí. Všechny ty tváře tam znala, ale nic víc o nikom nevěděla. Všichni se znali, ale vlastně nikdo nikoho a tak tam musela stát a hledět na parket a obdivovat postarší dvojice tančící jako v době, kdy se poznali. To už musí být let... 
Za pas ji někdo pohladí. Že by on? Ne, je to její nejlepší kamarád, který původně neměl přijít. Srdečným úsměvem, který zachrání i epileptika ze záchvatu mi řekl víc než dost. Měla radost, protože ji vysvobodil. Zároveň se snažila, aby on žárli a i když se jí to nepovede, alespoň si zatančí. Její oblíbený waltz. Pro ten tanec se narodila. Večer se začal ubírat tím správným směrem. 
Po dalších dvou tancícíh už oba věděli, že jsou na parketu příliš dlouho a tak se odebrali zpět. On tam sál sám, to je šance! Kamarád se odebírá k baru a ona jde sebejistým krokem za ním. Nepovídají si, nemusí, všechno již bylo napsáno předtím a oni moc dobře ví, jak se situace má. On chce čas, protože prošel rozhochem, ale ona se začíná čím dál více topit v jeho očích. On se topí v pivu, které se tváří, že jeho půl litru. Alkohol na něm ale není vůbec znát. Občas něco prohodí, občas něco ona. Zábava na bodu mrazu, přesto je asi šťastná, že ta situace nasala, přesto doufá, že se to v jistém bodu zlomí. Zkouší tančit, což jim moc nejde, ale pořád je to menší faux pas než mlčet. On se jí pak ztratí, uvolní se pro tanec s jinou dámou a ona svolí, jak jinak. Spolužáci v okolí se skvěle baví a ona za chvíli s nimi, ale rohodne ne skvěle. 
Kolem půlnoci přichází plesová diskotéka. Dámy v dlouhých róbách se natřásají v rytmech Pomády a Elvise. Ona tančí v kroužku zbytku své třídy, on v kroužku s jistými slečnami a jeho kamarádem. Jsou asi tři metry od sebe a přece tak daleko.
Možná je to tou dvojkou vína, co vypila předtím. Možná je to zlomené srdce, ale na hrudi se jí objevuje nepříjemný pocit, že to mělo prostě být jinak. Zklamání a nenaplnění očekávání jí prostupuje tělem čím dál víc a ona ví, že už se ani nesnaží o úsměv. 
Cítí ale, jak ji někdo pozoruje. Ohlédne se a je to on. Na rychlejší písničku se odhodlá a jde tanečním krokem vstířc jemu. Konečně! Tančí jen ti dva a oba se láskyplně culí jeden na druhého. Něco ale není v pořádku, ví to oba dva, ale oba dva mlčí a ladí kroky s rymem hudby. Když si jde pro vodu a ona s ním, zeptá se, zda-li není zklamaná, zda nečekala něco víc. Jasně, že ne! odpoví. Jasně, že ne...
Pak se rozpovídá o tom, jak ho překvapila míra energie, kterou ze sebe vydává při tanci v porovnání s přechozí zkušeností a ona nemá co by na to řekla, protože toho bylo řečeno již dost a tak se znovu jen usměje...Zřejmě ale opravdu chabě, protože on její zkleslost dále doplní, že ještě není připraven. Nic víc, nic míň, oba ví, o čem je řeč. Na to se nejde ani pousmát, jen kývne. Stále se ale snaží vypadat jako vyrovnaná emancipovaná žena plná síly a pevnosti. Uvnitř si trhá vlasy a hodit podpatky zase rychle do kouta, kam patří. Bolest z hrudi, ta bezmoc a nenaplnění představ se jí dostávají i do nohou. Moc ráda by se o něco opřela...o někoho.
Po plese přichází ještě další party, kam všichni z plesu míří. Davy proudí šatnami a méně zdatní se váhavým krokem motají na schodišti. Chce tam jít s nimi, ale ona ne, načež on jen pokrčí rameny. Ta lhostejnost, se kterou je pokrčil je pro ni poslední rána. Rozloučí se s ním stejně chladně, jako se cítí a on ji krátce a lehce obejme a znovu se zeptá, zda-li je zkalamná, že to neudělal shcválně. Není, na to už je zvyklá. Se slzou na krajíčku se rychle obrací, aby ji už neviděl a znovu se ji na to nezepal. 
Venku hustě sněží. Je jedna hodina ráno a z černého nebe padají bílé studení chomáčky rozpouštějící se na tvářích od soli. Další tramvaj jede za půl hodiny. Sedí na obrubníku ke kolejím a tiše si zpívá píseň z walzu. 
Cesta domů je dlouhá, několikrát přestoupí a párkrát se zeptá na cestu kolemjdoucích, ale o půl druhé již leží v posteli, aby o všem znovu přemýšlela do tří hodin ranních a stejně nic nevymyslet. Možná je to v ní, není a nikdy nebude extra. Nikdy nebude top. On je. Ale možná to není kvůli ní, protože některé věci zkrátka nevysvětlíš. Některé lze hmatatelně vysvětlit, třeba že po létě přijde zima.
A komunikace s ním se asi v zimním období neudržuje. Třeba v létě přijdou světlejší dny.

To byla povídka, která neurazí, ani nezaujme. Byl to příběh ze života, ale přece vyjímečný, protože ta dívka jsem já a stalo se to před pár dny.