Wouaf | America

Nová povídka! Akce! Když přečtete ihned, získáte od nás možná když se mi do toho bude chtít) i další díl zcela zdarma! Když do pěti minut, tak se na tom nic nemění. 

Petr byl tak vysokej, že když jsem mu chtěla vidět do očí, často mě místo jeho modrých očí probodlo slunce. Proto nebylo radno si s ním povídat za slunnýho dne. 
Po mamince detailista a po otci pruďas a rváč. Jeho rodina mě vůbec děsila. Byla to pakárna, ale on byl takový pako, že jsem ho měla nejradši. Radši než cokoliv. A nechodili jsme spolu.
"To je v hajzlu," svěřil se mi. Ten den byl zeměpis a on totálně vyhořel u poslední šance na čtýru. Chudák. Přitom byl mnohem chytřejší než já, ale jeho otec chodil s Matyáškem do školy a byli to dva největší rivalové. Něco jako Harry Potter, akorát po česku. Dupal zlostně při každém kroku jako slon. Věrně jsem za ním cupitala do hodiny literatury. V uličká jsem i klusala. 
Když jsme přišli do třídy, Horáček seděl na stole a všichni ostatní přicházeli k němu. Mohutně gestikuloval rukama, což o trochu klidnější Petr hned okomentoval: "Proč sebou tak mele? Se naučil z filmů o Hitlerovi, ne?" Usmála jsem se. Horáček byl často organizátorem protestních hnutí a fór. Byl to takovej rebel, kterýho nikdy nikdo moc neposlouchal. Teda ne tak, jak by si jistě přál. "S tím musí přestat!" "Jo!" ozvalo se z davu nadšeně. "Drželo to dlouhou dobu, ale tady už je prostě hranice, no ne?" "Jo!" zase. Petr se na mě zneklidněně podíval a ramenem se prodral až k vyzivateli. "Co blbneš?" "Stojíme za tebou, Péťo!" "Ser na to, já o to nestojim." "Ale to byl vrchol všeho, chápeš, že oni..." "Jo, chápu a právě proto bys toho měl nechat. Slez." "Nevíš co děláš, on zničí tebe a pak nás všechny!" "Jo!" "O tebe se starat nebudou, neboj..." a vrátil se ke mě. "Jdeš se projít?" řekl trochu nasupeně. V očích mu jiskřila zloba. Přesto jsem souhlasila, co by ne. Něco mě k Petrovi hrozně táhlo. Láska to nebyla, líbil se mi ale, to jo. Vlastně jsme spolu byli už od malička v kontaktu, ale až tady na střední jsme se začali bavit o něco víc, až z nás byli přátelé. 
"Je to vůl." "Horáček?" "No..." "Proč? Zastal se tě." "Ale já o to nestojim." "Pravda je, že ti asi moc nepomůže..." "To víš, že ne, jen to zhorší...Je to vůl." "Asi jo."
To odpoledne jsme šli spolu do parku. Péťa kouřil Startky, já žvýkala Orbitky. Měli jsme to tak už dobrý tři roky. Přitom jsme diskutovali o všem možným, když zrovna jeden z nás neřešil životní krizi, probírali jsme politiku, spolužáky, videa, co nás pobavily...všechno. Byl lepší než vrba. Když je bouře, zlomí se, ale Petr stojí dál.
"Asi pojedu do Anglie." "Jo? Prima!" "Na rok." Na to nešlo nic říct. Fakt ne! Vlastně si ani nechci představit, jak jsem vypadala, když mi to řekl....Určitě jsem byla jak kdyby mě polil kyselinou a zaprášil zázvorem. Nebo jsem se tak jen cítila a pravděpodobně jsem jen ztuhla. Bez něj je to tady...všude! nepředstavitelný.

Týden utekl jako voda. Jako moře abych byla přesná, jelikož to je slané jako slzy, které v takových týdnech, jako byl tenhle,padají rychlostí podzimního listí. Včera jsem ještě touhle dobou stála na letišti a při té představě se mi opět sevřelo hrdlo jako předtím. Sedím teď sama v páté lavici a dělám, že dávám pozor. Kolem mě se nic nezměnilo. Horáček organizuje pochod na protest proti komunistům a možná bude držet i hladovku a Landovksá flirtuje s Pepíkem. A já tu sedím a ani nedutám. Touhle dobou asi Petr vyspává dlouhý let. Musí to být zvláštní letět na tak odlišný kontinent. Doslova Nový svět! Nádherné jen si to představovat...Na oběd jdu s Tadeášem, protože spolu máme Světové dějiny a ráda bych se s někým také bavila, i když to bude bez Petra těžký. Všechno bude bez něj těžký, sakra. Proč si tak odjel? Tak najednou?! Nic mi neřekl, zmetek, až týden předtím. Musel to přece vědět už dávno dopředu...ale o tom jsem už uvažovala tolikrát, že je zbytečný to rozvádět. Prostě to tak chtěl, ale proč, to nevim. Co vim je, že mě něco hrozně moc bodá do hrudi při pomyšlení, že tam třeba zůstane a ani mu to nebude líto, proč taky...

"Tuhle jsem byl na generálce před koncertem, víš s trubkou..," spolkl poslední sousto. "A chystal jsem se na tom sále na grandiózní výstup, chápeš," přikývla jsem. "A jak tak foukám, nic! Žádnej zvuk...Tak fouknu pořádně a ten papír, co tam byl kvůli chladu na ochranu, jsem zapomněl vyndat a teď jsem jen sledoval jak letí na hlavu generálního ředitele orchestru."
Tedy byl fajn. Ale nebyl to Petr.
Po obědě jsme spolu šli ještě pro kafe a když jsem se pozorně zadívala na jeho nohy, všimla jsem si, že chodíme úplně stejně. "Nechtěla bys jít někdy...ven, a tak?" Vysoukal ze sebe se stále sebevědomým úsměvem na rtech. Trumpetista asi dobře líbá, napadlo mě. Petr se teď taky bude líbat s nějakou american girl, tak proč ne? Vlastně proti Tedymu ani nic neměl. "Jo, jasně, ráda," snažila jsem se o co nejsympatčtější úsměv. Snad to zabralo...

V pátek večer jsme fakt šli do kina. Byl to nějakej akčňák, který ani jednomu nějak zvlášť nevadí a upřímně, stejně tam jdu s jiným úsmyslem. Petr si odejde a myslí si, že budu sedět schlíple celej rok? Šeredně se spletl. Jdeme s Tedym zase stejným krkokem a on jen hýří vtipnými historkami. Všechny holky se na nás otáčejí, protože mu to vážně sluší víc, než jsem si odvážila přát. Má široká ramena a tak si připadám, že mám být vážně na co pyšná, když jde vedle mě...Co asi dělá Petr?