Zas je tu další epizoda z osudového seriálu "nástrahy života Wouaf". Cítíte to napětí?
Tentokrát na téma: kuráž a já.
...
Oukej, představte si, že jste já.
Eh, dobře, upřesním vám to.
Představte si, že jdete po prosluněné ulici mezi parkem a školou. Jste mladá (ehm, tak stará zase nejsem), krásná normální puberťačka, s kytarou na zádech. Ve sluchátkách vám řve vaše oblíbená hudba a na mini podpatcích si to vykračujete vstříc poměrně chladnému slunečnému odpoledni a přímo před váma se objeví vaše první láska. Tak a teď to přijde.
S normálním člověkem by to nic speciálního neudělalo.
Člověk blíží se mé osobnosti jen částí by se asi usmál, pozdravil a šel dál.
Člověk mě bližší by se asi chytl za hlavu, řekl si jak je ten svět malej a vyhrkl ze sebe něco v tom smyslu jako "Čau".
A já? Já chňápnu po mobilu a začnu do něj bušit něco ve smyslu "ajfaiojcojhdaadsar"...jen aby to vypadalo, že ho vůůůbec nevidím. Srdce mi přitom buší čtyřikrát rychleji než ten rock pořád ještě hrající. Podpatky se zadrhávají jak se mi třesou nohy. Spadne mi gumička a na hlavě vykoukne to čerstvě umyté háro, co nešlo zklidnit rychleji než za deset minut práce před zrdcadlem.
Jsem srab.
Minimálně.
Abych na sebe byla hodná, nejsem srab, ale zbabělec.
Jakej jsem k tomu měla důvod? Cítila jsem ten jeho pohled jak si mě prohlíží a přitom mu muselo být jasné, že taková náhoda aby mi někdo napsal zrovna v tu chvíli to není.
A já se rozhodla, že nebudu takhle nečině přihlížet tomu, jak si zaplňuju paměť telefonu podobnýma výmyslama.
Buď budu psát něco smysluplnýho...
No a nebo se "vzmužím".
Hohó.
Drže mi palce.
