Vesmír 4

Světelnou rychlostí doháním krátkou pauzu v našem putování v nekonečnu.
Ale i v nekonečnu něco končí...
a něco začne.
Mléčná dráha se má pít pomalu a se skořicí.
A nebo postačí čaj.

Doprovázel jí domů. Růžová karabina od zipu batohu se mu houpala u ramene. Šli potichu a pomalu a tak nechali vítr do nich narážet. 
Slunce svítilo silně a pod jeho paprsky všechno jen zářilo. Tedy kromě jeho výrazu. Je tak chladný...Pomyslela si Kamila. 
"Tu knížku už jsem Tomovi vrátil." "Vážně? Moc děkuju...Nechápu jak jsem ji tam mohla zapomenout." Zasmála se na povzbuzení atmosféry. Mlčel. 
"Chtěl jsi mi něco říct..." prolomila po chvíli stálé ticho. Narovnal se a vydechl..."Jo, to chtěl..." Čekala.
"Hele, vlastně ani pořádně nevím jak bych ti to řekl..." Stále mlčela a čekala co z něj vypadne..."Mám tě moc rád, Kami...ale něco důležitýho se změnilo. Něco ovlivnilo moje...naše přátelství i když si to možná neuvědomuješ. Spíš určitě.." Vyšlo z Pavla. Kroutil se a pořád se díval do země. Pravou rukou chytl popruh batohu a levou ruku, tu bližší Kamile, strčil do kapsy. "Je to moc těžký, než abych ti mohl říct všechno k pochopení...musíš mi prostě věřit, že nejlepší bude, když se teď nějaký čas neuvidíme." Zadržela dech. Něco v hrudi jí radilo ať utíká, křičí...ale musela tam stát a být potichu, protože nic jiného dělat nešlo. 
"Co se změnilo?" Jako by neslyšela jeho předešlá slova..."Hodně věcí, který bych ti moc rád řekl a ušetřil tě tý zvědavosti, ale nejde to, věř mi." Byl vážný a rozhodnutý. Ta suverenita byla cítit na kilometry daleko a přesto se snažil být laskavý. Upřeně se jí podíval do očí. Díval se jí do nich několik dlouhých sekund a pak zašeptal: "Mrzí mě to, sorry." Zachvěl se mu hlas, přehodil si batoh dopředu a předal ho Kamile. Pokrčil rameny na znamení volnosti a pak se plynule otočil a se sklopeným pohledem a rukama v kapsách odešel pryč. 
...
K večeři jedla maminčinu specialitu..Masové kousky na smetaně s mandlemi...Tedy spíš se v nich více méně hrabala nožem a přelévala smetanu z jednoho kousku na druhý...Co se změnilo? Muselo se něco stát. Pořád si opakovala jeho slova...dokola a dokola. Plátek masa se chvěl na hrotu nože, až se šplouchnutím narazil k mandli...
Když rozum chce pomoci srdci, často situaci akorát zhorší.
Co se ale stane, když chce srdce pomoct rozumu napravit se...?
V tu chvíli zapípal mobil, oznamující, že na Kamilu někdo myslí...Píše Pavel.
Nabrala si pár mandlí s rýží a klikla na Otevřít.